Jak Moody poprvé cestoval na nákladním vlaku

Share Button

Všichni už jste určitě slyšeli o skupině lidí, kterým se říká “hoboes”. Tento termín k nám doputoval ze severozápadu USA a označuje tuláky, kteří putují krajem a čas od času si přivydělávají dělnickou prací. Jejich putování má však velmi specifickou podobu a tou je jízda na černo na vozech nákladních vlaků. Žijí takový život na cestě, stejně tak jako my. A i když už jich asi není tolik jako v dobách dávných, stále existují. Od malička mne fascinují vlaky, dokonce jsem na železnici pracoval a mám i “ajznboňáckou” krev. Ale mám i srdce cestovatele, které tohle všechno mísí dohromady. A o to bych se rád podělil. Rozhodně to o čem se podělím sami nedělejte, pokud nemáte potřebné znalosti. Může to být opravdu nebezpečné!

11855891_449192088602174_8150436593180725475_n

Jeden z mých českých kolegů se s tím nepáře. Čundry jsou pro něj doslova pohoda.

Za posledních patnáct měsíců jsem se toulal Evropou tak trošku jako “hoboes”. Urazil jsem přes třicet tisíc kilometrů stopem, stopnul si loď, kamiony, auta ale i koňský povoz. Napsal jsem o tom dokonce i knihu. Ale jedno svezení mi  zůstalo ve vzpomínkách jako silný zážitek. Svezl jsem se nákladním vlakem. A ne tak jak jsem byl zvyklý, v čele a s výhledem z kabiny strojvůdce, ale tentokrát na jednom z vozů. A je to opravdu nezapomenutelný zážitek.

Takhle vypadá svoboda ve stylu hoboes.

Takhle vypadá svoboda ve stylu hoboes.

Rozdíl mezi železnicí v USA a v České republice je veliký, ale já jsem neustále četl všechny ty příběhy amerických “hoboes”, koukal jsem na videa z jejich výprav a četl rozhovory s nimi. V hlavě se mi tak zrodil můj vlastní “americký” sen. Chtěl jsem se pohybovat krajinou a vzhlížet na ní z nákladního vlaku. Hlavním rozdílem je, že u nás je většina nákladní dopravy vedena po elektrifikovaných tratích a to pro takového cestovatele přináší smrtelné riziko. Dalším rozdílem je jaksi “velikost” samotných vozidel, v USA nebo Kanadě jsou vlaky podstatně větší a míst kam se schovat je mnohem víc. U nás je to složitější.

Jednoho dne jsem se dostal do uzavřené komunity lidí, kteří se tímhle stylem cestování baví. Mnozí z nich to dělají kvůli adrenalinu, někteří takhle jezdí na vandry ve svém okolí a někteří si tak plní stejný sen. Stal jsem se velmi brzy jedním z nich. Dorazil jsem zrovna z Polska a potřeboval jsem se co nejrychleji dostat trošku dál. A v tu chvíli jsem si vzpomněl právě na tenhle způsob cestování. Byl jsem v zapadlé přihraniční vesničce o které vím, že je její součástí i velké nákladní nádraží. A tam jsem vyrazil.

Je to nezapomenutlný zážitek.

Je to nezapomenutlný zážitek.

Bylo to v létě a tak bylo v noci poměrně teplo. Sedl jsem si na jediné nástupiště a začal jsem si prohlížet všechny vagóny co stály poblíž. Prohlídnul jsem si lístky, ze kterých se dá vyčíst kam daný vagón míří. Obvykle se takhle označují všechny vagóny, existují ale i výjimky. Občas se nějaký vlak pomalu rozjel, ale díky tomu že jsem měl velký batoh jsem nestihl přelézt vlaky, které stály blíže mne. Rozhodl jsem se tedy nakonec z nástupiště přemístit na jeden z vagonů pro přepravu aut. Jsou prostorné a nemohly jet jinam než mým směrem. Lokomotiva vpředu byla “rozsvícená” a já tušil brzký odjezd.

Celé to čekání zabralo asi necelé dvě hodiny, během těch dvou hodin odjelo několik vlaků do Polska a pár mým směrem. Nechtěl jsem však riskovat, protože naskakovat s těžkou krosnou na rozjetý nákladní vlak by mohlo mít fatální následky. Lidé si obvykle myslí, že nákladní vlak se rozjíždí jako šnek. Ale opak je pravdou. Mnohdy to má takovej odpich, že má člověk jenom několik desítek vteřin na to aby konal. A to jsem moc dobře věděl.

Když se vlak rozjede, není cesty zpět. Stačí se jen usadit a kochat se.

Když se vlak rozjede, není cesty zpět. Stačí se jen usadit a kochat se.

Několikrát jsem se musel dost dobře schovat, provozní personál se motal okolo vlaků a já jsem nesměl být spatřen. Pravděpodobně bych byl z místa vykázán a v nejhorším by se mohlo stát že bych to mohl odskákat. Okamžik pravdy nastal za svítání. Zasyčely brzdy u soupravy stojící vedle té mé. Okamžitě jsem věděl co to znamená a okamžitě jsem přestupoval. Vlak se začal rozjíždět a já byl pečlivě schovaný na jednom z jeho vozů. Cítil jsem nepopsatelný pocit. Bylo to jako, když děláte něco co se nesmí, ale příjde Vám to strašně úžasné. Během několika minut jsme se ocitli na širé trati a já pozoroval probouzející se krajinu. Byl jsem v závětří a tak na mne moc nefoukalo. Kousek vedle mne dunila jedna z náprav.

Jedna z náprav vlaku při jízdě.

Jedna z náprav vlaku při jízdě.

Po cestě jsme minuli několik rybníků, elektrárnu ale i osobní vlak plný lidí, kteří pravděpodobně jeli do práce. Předjel nás jeden expres a stihlo vysvitnout i sluníčko samotné. Skvělou náhodou bylo, že moje jízda skončila přesně ve stanici do které jsem potřeboval a to několik kolejí od nástupiště u k terého staví osobní vlaky. S vlakem jsem se rozloučil a zvěčnil ho na poslední fotografii. Špinavý jako prase jsem se pak vydal už pěšmo až do svého cíle. A tak jsem poprvé jel na nákladním vlaku.

Původní článek naleznete na ŽivotNaCestach.cz.

Komentáře

Komentáře

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *