Jak se André a Moody na kafe do Vídně stopem vydali

Share Button

“Ahoj, mám volno, chtěl bych se podívat do Vídně, ale nemám peníze. Nevíš o něčem?”. A takto to všechno začalo. André mi napsal právě tuto větu a já to hned přijal jako výzvu. Samozřejmě, že o něčem vím. Jsem přeci kouzelník, co se týče cestování bez peněz. A pokud jde o Vídeň, ta je v mém hledáčku také. Z Prahy to není moc daleko a dalo by se tam dostat stopem i na jedno auto, pokud budeme mít štěstí. A tak mu kladně odpovídám: “Ano, sbal si věci a v 8 ráno mne čekej na Koh-i-nooru. Možná ani nečekal takovou odpověď, ale hrdinsky to přijal a druhý den jsme se sešli na místě. Počasí nebylo zrovna výborné a nálada vlastně také ne. Mohlo za to pár byrokratů v domě byrokracie, jak já říkám. Špatná razítka, špatný formulář, všechno špatně. A i když jsem věděl, že tohle všechno po cestě pomine, měl jsem toho plnou hlavu.

Vyrazili jsme do Újezda na mé stopařské místo, na to které mám již i podepsané. V autobuse jsme jeli s hromadou dalších lidí, kteří však pokračovali trošku dále než my. Zřejmě za nudou v práci v jednom skladišti v Modleticích. Žádný velký batohy v dohledu, to značilo že žádná stopařská konkurence s námi na místo určení nejede a že to bude pohoda. O čemž jsme se přesvědčili i na místě. Tentokrát totiž nikdo jiný směrem na Brno nestopoval a tak jsem jenom přidal další zářez na svodidla a vztyčil palec. Andrého první stopování a také první lekce stopařské trpělivosti. Byla pro něj určitě velmi složitá, neboť jsme čekali kolem hodiny. Až do chvíle kdy nám zastavil chlápek, který nám přislíbil svezení do Brna. Byl to fajn chlap, po cestě se semnou bavil a vzal svou ženu stopem na líbánky. Něco takovýho bych chtěl v životě udělat taky. A možná bych se kvůli tomu klidně i několikrát rozvedl a opět oženil, abychom na ty líbánky mohli jet několikrát.

Tady je Moodyho!

Po cestě se náš řidič neustále ptá na KFC, ale bohužel mé znalosti umístění fast foodů po cestě po D1 jsou mizerné a tak mu nemohu poradit. Hlad a jeho touha si však jedno KFC vysní a my u něj stavíme. Dovnitř jdeme všichni. Dálniční fast food jako každý jiný, jenomže s tím rozdílem že tentokrát v něm jí řidič a jeho dva stopaři. Pozvání na oběd přišlo tak nějak samozřejmě. A my ho s radostí přijali. André vytasil svou slevu, kterou uplatnil jen díky své šikovnosti a přesvědčovací schopnosti. Nic nevadilo tomu, že vlastně slevu uplatnil, tak jak se to nemá. Nikdo si však ničeho nevšiml a z řidičovy peněženky ubylo o 25% méně peněz. Což ocenil. Všichni jsme to bleskově zbouchli a během chvíle jsme se opět valili na Brno. Dálnice se po cestě několikrát ucpala, což se našemu řidiči moc nelíbilo. A nám vlastně také ne. Ale jsem na to zvyklý, neboť tudy jezdím poměrně často. A díky zúžením a dalším kravinám po cestě je tohle prostě na denním pořádku. Nehoda v protisměru o tom vypovídá.

Naši společnou cestu ukončuji předčasně před Brnem v Troubsku na benzínce, která je poslední před Brnem a ze které stopuji velmi nerad. Smrdí to tam močí a pokud člověk pokračuje spíše na Ostravu, tak si hezky počká. Veškerá doprava jako by v tu chvíli jezdila na Bratislavu a Vídeň. Zaujmeme místo na výjezdu z odpočívadla a s jasnou cedulí WIEN hypnotizujeme projíždějící řidiče. Sleduje nás pouze kamioňák, který skládá palety z návěsu pod návěs. Očekávám úspěch v řádech několika minut. Nakonec jich je asi dvacet a nám staví bledě modrý Mercedes s německou spztkou, která mi hned tyto Němce škatulkuje do Pirny. Chlápci uvnitř jsou udiveni tím, že jsem správně odhadl jejich původ a ptají se jak jsem na to přišel. Přiznávám že jejich spztka mi prozradila mnoho. A že si to pamatuje hlavně kvůli tomu, že když stopuji z Drážďan tak mi každý nabízí svezení do Pirny, což je pro stop do CZ úplně na nic. Smějí se a konstatují, že v tom případě tedy chápou proč si pamatuju spztku Pirny.

“Pané! My taky pracujem!”

Od Vídně nás dělí něco přes sto kilometrů, které jejich Mercedes ukrajuje velmi svižně. Po cestě se zastavujeme jenom pro dálniční známku, neboť kousek před Vídní budeme muset jet po dálnici. Když sjedeme ve Vídni z dálnice, na řízení jde poznat že pánové dost spěchají. Čekám, že každou chvíli někoho srazíme. Plyn na plný, brzda, červená. A takhle si to uháníme uličkami centra Vídně až nakonec stavíme před nějakým hotelem, kam mají pánové namířeno. Pro nás je to výhodný neboť se ocitáme přesně ve středu dění. Veškeré naše plány mohou být odškrtnuty, díky docházkové vzdálenosti všech destinací. Míříme do Starbucksu. André si dopřává jídlo v McD. Jsem trošku nasraný, protože já si nic koupit nemohu. A vony ty McD vždycky tak strašně voní, až je to vlezlý. Sice se ptá, jestli si něco dám, ale uvnitř je mi to dost blbý a raději ten pocit přemohu. Toulali jsme se ulicemi a fotili naše cestovní plyšáky na známých místech Vídně. Stíháme si ještě dát kávu ve Starbucks kousek od nádherného parku. Zároveň jim tam také sníme boží donuty, co maj na ochutnávku. Jako nějací vidláci.

Posíláme pozdrav a pusu z Vídně! 🙂

Čas nás nějak začíná tlačit a dostat se na výpadovku z Vídně nám zabere strašně moc času. André má být v práci ráno a já se musím snažit, aby se tam dostal. Proplétáme se metrem, zpožďuju odjezd jedné soupravy, když se rvu do právě se zavírajících dveří. Tramvaj, která nás má odvézt na konec města se ve třech čtvrtiách cesty rozbije a nechá nás na holičkách. Bojujeme se zapadajícím sluncem, neboť stopování ve tmě nám radikálně snižuje šance na úspěch. Na křižovatce dobíhám k autu s polskou poznávačkou a ptám se jestli jede do Polska, ale odpovídá negativně. Nakonec za tmy stopujeme na výpadovce a já prosím Vesmír aby nám nadělil nějaký svezení. André už je zoufalý ale já ho stále uklidňuji, že to zvládnem! Musíme! Zvyšuji naše šance čelovkou která svítí na přijíždějící auta a reflexní vestou, která všechny upozorní že jsme tady. Nakonec nás Vesmír vyslyší a nadělí nám zastavující černou Audi. Řidička je Polka co mluví česky a svezení do Brna máme jistý. Moc jí děkuju. André si stíhá koupit jízdenku na bus z Brna do Prahy a je jistý, že do práce se dostane!

Za stínu luny, prosím o svezení!

Nakonec stíhá i autobus co jede o dvě hodiny dříve, což je jenom dobře. Stíhá přebookovat jízdenku a já jsem rád, že vše dopadne dobře. Já mám také velké štěstí, neboť slečna si to míří až do polského Slezska. Což už nasvědčovala spztka začínající na SWD. Sveze mne až do Bohumína, což znamená že mohu navštívit rodinu na Karvinsku. Po cestě nějak usínám a budím se až po překročení polské hranice. Nechávám se vyhodit na prvním sjezdu a protože to tady neznám, modlím se ať mám staženou aspoň hrubou mapu oblasti. Mám! Nacházím nejbližší cestu do Čech a nocí se vydávám do Čech. Nakonec spím na hranici v opuštěné celnici, ve který vysadím dveře na který si lehnu. Za podivných zvuků usínám a těším se až o tomhle budu vyprávět, protože mi nikdo neuvěří. Bylo to absolutně skvělý odskočení na kafe!

Komentáře

Komentáře

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *