Ukázky z knížky

Share Button

Ukázka z knížky

Kortrijk, Belgie, únor 2015

“…ta proklatá benzínka byla neskutečně daleko, ale když jsem na ní přišel a viděl na značce mnoho stopařských poznámek, řekl jsem si že to bude fajn. Dokud jsem neviděl tu jednu proklatou: „Fucking place!“. Super, to neznačí nic dobrého. Čekám hodinu, než mi zastavuje bílá Scania. Francouz. „La frontiere…“ Nevím co to znamená, ale budu ve Francii. A to jsem neměl! Svezl mne 13 kilometrů a vyhodil mne doslova na hranicích. Stmívalo se. Pršelo. A nikdo tady nezastavoval. V dáli zářil jenom otevřený motorest, který ale nikoho očividně nevzrušoval. Do tmy jsem tady proklínal slovíčko: „La frontiere“.

Když už jsem věděl že jsem očividně v hajzlu, vydal jsem se na cestu někam do civilizace. Z mapy jsem usoudil, že zpět do Kortrijku to nebude dál než 15 kilometrů a že když tam najdu nádraží, tak bych možná měl i kde přespat. Tak úmornou cestu si dlouho nepamatuji. Byla zima. Měl jsem hlad. A proplétal jsem se doslova poslepu postraníma silnicema. Trvalo to celou věčnost. Celý čtyři hodiny! Jak to tak bývá, v tu „nejlepší“ chvíli příjde pomoc a taky se stalo. Zastavuje vedle mne BMW s metalistou uvnitř. Nabízí mi pomoc a svezení ty poslední asi 4 kilometry. Jsem mu moc vděčnej a celkem se mu snažím i naznačit, že nemám kde spát zda li by mi nepomohl. Neprochází to a vyhazuje mne u nádraží.

Nádraží v Kortrijku je celkem v pohodě, na první pohled se zdá že je otevřené non stop, protože žádné cedule oznamující otevírací dobu se zde nekonají. Usedám k zásuvce a dobíjím si telefon. Trošku si na netu postěžuju jakou mám smůlu a nakonec ulehám a karimatku hned za stojanem SNCF, který jsem přesunul tak aby mne trošku skryl. Snažím se usnout ale během chvíle mne vyhazuje pracovník nádraží s tím že se zavírá. Paráda! Super! Stojím před nádražím a samou únavou brečím. Toulám se městem a hledám místo na spaní. Místa, která shledám za vhodná už jsou někým obsazená. I ty podělaný pokojíčky s bankomaty. Nakonec se vracím na nádraží s tím že budu spát na lavičce na nástupišti.

Ve stojanu s novinami Metro si beru asi rovnou deset čísel, abych si jimi vycpal oblečení a večer nezmrzl. Nevím proč, ale vybral jsem si prostřední nástupiště. Vystoupal na něj z podchodu a zamířil si to k první lavičce. A ejhle. Co jsem nenašel, otevřenou malou čekárnu. Sice se v ní netopilo, ale když se to vydýchá tak to bude zaručeně lepší než venku. Je to tam trošku nechutný, ale beru to jako milost. Ulehám na lavičku a usínám. Chvílema spím tak napůl.

Když v tom slyším jak někdo pomalu otevírá dveře do čekárny. Vrzavý zvuk, mne drásá sluch. Bojím se, aby mne zase nikdo nevyhodil. Ale te člověk usedá na lavičku vedle mne. Nevidím ho, neboť jsem schovaný pod spacákem. Slyším jenom jeho dech. Šustění. A zvláštní zvuky. V hlavě se mi tvoří nejděsivější představy. Trvá to asi deset minut. Deset minut panické hrůzy. Je to jako bojovat se strachem z bubáka. Ale teď je Vám jednadvacet a ve vedlejším pokoji rozhodně nikdo nečeká. Je to jen Váš boj! S rychlostí blesku ze sebe sundavám spacák a posadím se abych dal najevo, že se nedám!

Postava ve stínu, jíž není vidět do tváře, protože z poza ní svítí do čekárny světlo z nástupiště, najednou promluví. Mluví francouzsky, jeho hlas nezní nebezpečně. Ptám se ho, jestli mluví anglicky a dostávám uspokojivou odpověď. Je to kluk z Alžíru. Během chvíle spolu pijeme víno a sdílíme naše životní příběhy. Jeho ochota, pomoct mi v dalším dobrodružství zahrnuje nabídku zavedení do místního „foye“ – což je takový místo pro lidi bez domova. Prej bych si tam mohl odpočinout, dát si sprchu a připravit se na další cestu. Ráno mne tam zavede. Po hodince stejně oba opět usínáme s myšlenkou na to, ať už je půl pátý ráno, kdy otevřou budovu stanice.”

Další ukázky:

Kde jsem všude byl?

Kde jsem všude byl?

Screenshot from 2016-04-11 13-23-06

Ukázka z knížky

Obsah knihy

Obsah knihy

Komentáře

Komentáře

Share Button

Comments are closed